Příběh za fotkou: Sobí rodinka v severský divočině

Když se ocitnete za polárním kruhem, chtě nechtě vás to táhne na jedno místo, kam se srdce všech severských cestovatelů touží podívat. Je jím mys Nordkapp na konci Norska, považovaný za druhý nejsevernější bod Evropy. (I když s tou nejseverností je to trošku jinak, „never ruin a good story with a truth“… 😉 )

A právě na Nordkapp se toužilo podívat i to moje srdce cestovatelský. Když jsem v létě pracovala v Norsku, bydlela jsem v městečku Karasjok, který je od konce Evropy vzdálený asi jen 265 km. To je na severský poměry jak za rohem, věřte mi. A tak jsme tam jednoho volnýho srpnovýho dne spolu s mým šéfíkem a spolubydlící Ukrajinkou vyrazili. Čekala nás cesta víc vzrušující než samotný cíl…

Sobům na dosah

Uháněli jsme divokou přírodou nejsevernějšího norskýho regionu Finnmark, kterou utvářejí hluboký lesy, kopce, skály, jezera, řeky a… samo sebou fjordy. Když jsme uviděli nádhernou vyhlídku na fjord Porsanger, zastavili jsme a vylezli z auta, abychom si na tu vyhlídku šli vykoukat oči.

Když jsem se ale po pár fotkách otočila, viděla jsem na druhý straně silnice něco, co mi vyrazilo dech ještě víc. Jen nedaleko od nás se na louce pásla sobí rodinka – i s jedním malým sobátkem!

Přikrčila jsem se a s nažhaveným foťákem jsem se k nim pomaloučku po špičkách přibližovala, ani jsem nedýchala. Sobíci se tvářili, že jsem jim ukradená a nechali mě k sobě přicházet blíž a blíž. Ale pak se ke mně přihnali moji dva spolucestující a holčina na soby celou dobu křičela „pojďte sem, chci si na vás šáhnout!!!“ až uši zaléhaly. Když to doplnila salvou halasnýho smíchu, staly se dvě věci. Mě upadlo ucho a sobíci se otočili a začali uhánět opačným směrem.

I tak nás ale sobí rodinka k sobě nechala přijít dost blízko. Metrický systém je moje kuří oko, ale troufám si odhadnout, že to bylo míň než 20 metrů. A v kombinaci s mojí super schopností „rychlejší než průjem“ jsem stihla udělat tolik fotek sobů v divoký norský přírodě, že by mi záviděl i lovec Pampalini.

Sobi všude kolem nás

Další soby, dokonce víc než za celý život dohromady (a to jsem žila v Karasjoku), jsem viděla na ostrově Megerøya, kde už leží samotný Nordkapp. Ostrov tvoří otevřená prostranství, jen samá tráva a kameny, nikde ani stromečka, takže ta stáda sobů, co se tam všude prohání, vidíte jako na dlani. Sobi nás doprovázeli od podmořskýho tunelu, který na ostrov vede, až k Nordkappu.

Máš taky nějaký zážitek spojený s focením zvířat ve volný přírodě? Poděl se o něj do komentářů.

Pošli to dál: