Cesta do Norska v době koronaviru
Evropa,  Norsko

Cesta do Norska v době koronaviru

18. června jsem byla oficiálně vpuštěná do Norska, juchů. Na léto jsem se tu usídlila v Karasjoku, malým městečku cca 450 km za polárním kruhem a stejně jako minulý rok tu pracuju v restauraci. Než jsem se sem ale i přes zavřený hranice dostala, byla to strastiplná cesta, o kterou se mi postaral zmetek jménem koronavirus.

 

Tak sakra jedu do Norska nebo nejedu?

Ještě v březnu jsem vyhlašovala, že odjíždím, že mě žádný divnovirus nezastaví. Pak vyhlásili karanténu, zavřeli hranice a já se smířila s tím, že mám smůlu. Pak ale soud rozhodl, že se hranice otevírají. Jásala jsem, že teda můžu odjet. No jo, jenže Norsko ty svoje mělo pořád zavřený. Rozhodnutí, že teda opravdu nejedu. Dokud mi v polovině května nenapsal šéfík, který nutně potřeboval zaměstnance, že do Norska za určitých podmínek přijet můžu!

Neposlouchala jsem lidi kolem, kteří do mě hučeli, že Norsko má zavřený hranice a nazdar. Strávila jsem hodiny hledáním informací, projížděla oficiální weby v angličtině i norštině a četla si zkušenosti ostatních v diskuzích na Facebooku, abych se teda nakonec přece jenom přesvědčila, že do Norska konečně a definitivně JET MŮŽU za splnění 3 podmínek:

  • Jsem občan EU
  • Mám v Norsku práci a při vstupu to musím prokázat pracovní smlouvou
  • Po příjezdu musím strávit 10 dní v karanténě (sníženo z původních 14)
  • Plus se mě na letišti vyptávali, kde budu bydlet

Volejte sláva a 3 dny se radujte! Anebo ne?

 

Jak se tam na sever dostanu?

Koupení letenek se nezdál být problém. Letecká společnost Norwegian vypadala, že normálně lítají, a tak jsem si koupila letenky na polovinu června. Pro jistotu jsem počkala pár dní. Když to vypadalo, že nebude žádný problém, rozhlásila jsem odjezd do Norska všude, kam se dalo. A druhý den – bum, rána přes držku! E-mail: „Dobrý den, protože koronavirus… rušíme vám letenky“. Nebyl to jenom můj let, ale zrušili úplně všechny lety v červnu.

Nastalo sáhodlouhý hledání, jak jinak se na sever do divočiny dostat. Proces ve zkratce vypadal nějak takhle: „Takhle ne. Sakra, takhle taky ne. Hm, to by nešlo. Tudy taky ne. Tihle nelítají. Tihle lítají, ale ne do prdelákova na severu. Tahle nízkonákladovka tvrdí, že letí, ale nevěřím, že to zase nezruší. Nikdo tam nejede autem. Busy ve Finsku nejezdí. Tohle je nechutně drahý. Tady je podmínka, že si musím koupit zpáteční letenku…“

Nakonec jsem musela přistoupit na dražší variantu s nutností zpáteční letenky, přestupem ve Frankfurtu a nocováním na letišti v Oslu. Halelujah, furt lepší než drátem do voka.

Karasjok, Finnmark, Norsko
Městečko Karasjok uprostřed severský divočiny, kam jsem měla namířeno

Odloučení, výpověď, stěhování

Letos jsem si s sebou měla přibalit přítele. Ale kvůli koronavirovým omezením se mnou jet nemohl. No co, zvládli jsme loni odloučení na 2 měsíce, zvládneme i na 3 a půl.

Ještě před odjezdem mě čekali dva nelehký úkoly. Dát výpověď v práci v Decathlonu. A neminulo mě ani stěhování, zase. Byt v centru Prahy s monstrózním výhledem jsem tentokrát opouštěla s těžkým srdcem. Ale povím vám – další byt radši spálit než se zase stěhovat.

 

Už jenom „drobnost“

Pro vstup do Norska jsem potřebovala kromě letenek a občanky jedinou věc – pracovní smlouvu. Tohle se zdálo jako formalita. Jenže to by váš šéfík nesměl být prezident flegmatiků.

Připomínala jsem se mu XY krát. Když jsem od něj neměla smlouvu ještě ani večer před odjezdem, zfalšovala jsem ji. Vzala jsem tu z minulýho roku, přepsala data a vytiskla ji v copy centru půl hodiny před zavíračkou.

Platná a podepsaná smlouva od šéfíka mi přišla později večer, kdy copy centrum mělo už dávno zavřeno. Tiskla jsem si ji ráno doslova 2 hodiny před odletem. Je vážně sranda s ním pracovat.

 

Cestování letadlem v době koronaviru

Letiště v Praze zelo prázdnotou. Odletová tabule hlásila jen 10 letů za celý den. Všechno bylo zavřený. Všichni měli roušky a drželi se od sebe. Z Prahy do Frankfurtu nás letělo 50 malým letadlem.

Podobně opuštěně to vypadalo na letišti Gardermoen v Oslu, kde se to normálně lidmi jenom hemží. Letů bylo sice víc, zato skoro všechny vnitrostátní. U mezinárodních často červeně svítilo „zrušeno“. Až na dvě předražený trafiky a pizzerii, bylo všechno zavřený. Roušky jsme museli mít nasazený po celou dobu letů.

Severní Norsko
Přistávání v červnu za polárním kruhem

Poslední výzva – kupování jízdenek do Karasjoku

Vypadalo to, že při výstupu z letadla v Lakselvu na severu Norska tady útrapy s cestou končí. Ale ne. Koronavirus mi hodil pod nohy ještě jednu kládu.

Když jsem ušla 3 km s krosnou z letiště do města na autobusový terminál, od náhodnýho kolemjdoucího jsem si zjistila, že kvůli koronaviru se nemůžou kupovat jízdenky u řidiče. Musí se koupit dopředu online. Pecka. Na nádraží není wifi a já nemám internet v mobilu. Já vím, jeskynní člověk.

A tak jsem se hodinu před odjezdem busu vydala hledat wifi. Nevím, jestli celý Lakselv kvůli viru zkrachoval, ale všechno, co vypadalo jako restaurace, bylo zavřený. Samozřejmě, že jediná otevřená kavárna s wifi byla až úplně na konci města, přesně tam, odkud jsem přišla. Stáhla jsem si aplikaci, koupila nechutně drahou jízdenku a mašírovala zpátky.

Vítězoslavně jsem jízdenku ukázala řidiči, který se na ní ani nekoukl, nasedla jsem do úplně prázdnýho autobusu a po hodině jízdy – sláva nazdar výletu – jsem konečně vystoupila v mým cíli, v Karasjoku.

 

Rada z mých failů pro vás: Autobusy v Norsku mají wifi zdarma, takže není problém si jízdenku koupit online při nástupu.

 

Třešnička na závěr

A aby toho nebylo málo, tak 4 dny po příjezdu do Karasjoku jsem onemocněla. To fakt chceš v týhle době. Jako první se ke mně tiše přikradla panika. Že jsem přitáhla koronavirus do míst, kde o tom jenom slyšeli z povzdálí. Že mě rodiče roztrhnou jak hada. Že jsem si nemohla zvolit levnější zemi, kdybych potřebovala zdravotnický služby. Když jsem to vydýchala, usoudila jsem podle příznaků, že je to jenom obyčejá chřipka. Teploty jsem vyležela, kašel vykašlala, rýmu vysmrkala a o pár dní později jsem byla zase zdravá jako řípa. Pche, na mě si nějakej divnovirus nepříjde!

Karasjok, Finnmark, Norsko

 

Mimochodem o histerický záchvaty rodičů jsem nepřišla. Ale až o pár dní později, když jsem se jim to už napůl uzdravená odvážila říct.

 


Jestli se chceš dozvědět víc o mojí práci v Norsku, mrkni sem:

Moje zkušenost s prací v Norsku.


 

Pošli to dál:

2 komentáře

  • Radka

    Máš můj respekt! Kamarád podobně krkolomným způsobem letěl/jel v květnu za prací na sever Islandu. Já jen do Skotska, zato jsem z Prahy do Londýna musela jet spolujízdou za 3000 Kč, zatímco normálně bych letěla za 1000 Kč, jenže nic nelétalo… No ale hlavně že jsme všichni přežili 🙂 Tvůj blog mě inspiruje, možná taky práci v Norsku někdy vyzkouším!

    • Ilona

      Nervy to byly pěkný… Jojo, když se cestovatel rozhodne, že chce někam jet, prdní na všechny a na všechno, i nějakej koronavirus je na něj krátkej. 😀 Ty i tvůj kamarád jste hustý, že jste to dali! 🙂
      Norsko doporučuju. Je to přenádherná země. A ta výplata je taky moc hezká. 😀

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

K tomu, aby se ti na stránkách co nejvíce líbilo, mi pomáhají soubory cookies. Pokračováním v prohlížení stránek s používáním cookies souhlasíš. Řekni mi víc

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít