Bude ze mě průvodce…?

Ne zas tak dávno jsem měla svoje vysněný povolání. Když mě po základce opustily myšlenky na automechaničku (po tatínkovi), od střední, a ještě na bakalářským studiu jsem věděla, že jednoho dne chci být průvodce. (Jak jsem se dostala od automechanika k průvodci se mě neptejte.)

Moje představa byla, že budu cestovat po světě, a ještě mě za to budou platit. Prostě dream job. (Ještě mě v mým ideálu nějakou dobu nechte, prosím.)

Bojuju s angličtinou a ona se mnou

Jenže mi k průvodcovství chyběla jedna dost zásadní věc – cizí jazyk. Moje jazykový schopnosti se tehdy tvořily akorát z polských nadávek a rozumění našim slovenským bratom. S tím bych neokouzlila ani svoji mamku. A tak jsem si po škole musela zahanbeně přiznat, že neumím anglicky ani prd, natož jakýkoliv jiný jazyk. Myšlenku na povolání průvodce jsem proto úplně vypustila z hlavy. Angličtina pro mě byla dlouho velká překážka, kterou jsem myslela, že nikdy nepřekonám…

And here I am. Po letech cestování po, půl roce práce v Norsku a průběžným hoštění couchsurferů jsem si najednou uvědomila, že mluvím anglicky. A že rozumím cizincům a oni rozumí mě. Připadala jsem si, jak kdybych objevila Ameriku. Nebo alespoň nějaký malý zaprděný ostrůvek.

Ilča se hlásí! Do kurzu

A jednoho dne – bylo to poslední léto v Norsku – když jsem ve volný chvíli přemýšlela, co zas budu dělat, až se vrátím domů do Prahy, jsem si na to vzpomněla. Že jsem vlastně kdysi chtěla být průvodkyně. A jediný, co mi v tom bránilo už mi v tom nebrání. Úplně jsem cítila, jak se mi nad hlavou rozsvítila pěkně žhnoucí  žárovka.

A tak jsem sebrala odvahu a ušetřeny peníze a předposlední den v roce 2020 jsem to udělala. Přihlásila jsem se do kurzu průvodce cestovního ruchu od Prague City Tourism.

Čeká mě půlrok nabušených přednášek o historii českých zemí, dějin umění, o památkách Prahy a Český republiky, geografii cestovního ruchu a technice práce průvodce. A než mě vypustí do ulic o tom všem vykládat turistům, musím složit zkoušku podobnou státnicím.

Před první přednáškou jsem byla nervózní jak prvňáček, který jde poprvý do školy. Ale s každou další lekcí jsem z mýho velkýho kroku nadšená víc a víc. Až mám pocit, že takhle pilně a hodně jsem se nevzdělávala ani na vysoký. Tak mi držte palce, ať se z toho nepodělám. 🙂

Update: Tak už po prvním měsíci kurzu mám docela slušně v gatích… 

P. S. Úvodní fotka je asi 8 let stará – z dob, kdy jsem pracovala pro Hop-on Hop-off jako technická průvodkyně na okružních jízdách po Praze. Hrozně bych se chtěla hájit, že jsem zrova měla pauzu, ale svoje boty bych na to nevsadila. Kór ne v týhle zimě. 😀

Pošli to dál: