Ostrov Borneo (Malajsie) se mi postaral o hodně nezapomenutelných zážitků. Kdybych ale měla vyprávět jen jeden, ten nejsilnější, byl by to ten ze setkání s divokými orangutany včetně malinkýho orangutáněte v deštném pralese. A to hned dvakrát v jeden den.

Mládě orangutana zblízka, wildlife Borneo

Bylo to v květnu na východě malajského státu Sabah. Ráno jsem se poskládala do mrňavýho minivanu, který slouží jako místní MHD, a vyrazila z města Sandakan do vedlejšího Sepiloku. Městečko obklopuje deštný prales, který je přírodní rezervací Kabili-Sepilok. Zabírá 4 284 ha a žije v ní pouze něco mezi 60-80 orangutany. Jsou tak jen malý šance nějakého spatřit – o to vzácnější pro mě tenhle zážitek je.

Mířila jsem do Rainforest Discovery Centre na okraji rezervace, kde vede mnoho tras na hikování. Tou hlavní „atrakcí“ je ale 147 metrů dlouhá stezka v korunách stromů s vyhlídkovými věžemi. Obrostlá a místy zrezivělá konstrukce vede 28 metrů nad zemí a má být výborným místem pro pozorování ptáků.

Já jsem teda valila oči, co jsem mohla, ale žádnýho ptáčka jsem nespatřila. Ale ten výhled na miliony let starý prales byl ohromující.

U poslední vyhlídkový věže stezka končila a musela jsem slézt po železným ztrouchnivělým žebříku těch 28 metrů dolů. Když jsem se zase ocitla rozklepanýma nohama pevně na zemi, tentokrát se všechny ty obří rostliny tyčily nade mnou a já si připadala jako Alenka v říši divochů.

Setkání s orangutany poprvé – i když jen z dálky

Když jsem při procházce pralesem narazila na poslední vyhlídkovou věž, informační tabule u ní hlásily, že se odtud dají výborně pozorovat zoborožci – exotičtí ptáci, kteří vypadají, jako by jim nad jejich už tak dlouhým zobákem rostl ještě jeden. Tabule taky slibovaly, že tu běžně poletují a dají se snadno zahlédnout. Na první pohled jsem nic neviděla, a tak jsem se uvelebila na podlaze, že si na ně počkám. A teď to přijde poprvý!

Seděla jsem si tu, rozhlížela se a trpělivě vyčkávala skoro půl hodiny. Když vtom se támhle v dálce zahýbaly koruny stromů. „Orangutani!“ blesklo mi hlavou jako první, ani nevím proč, a vyskočila jsem na nohy, div jsem se nepřerazila. Chvíli jsem hypnotizovala hýbající se listí, až jsem je konečně uviděla. Strom obývali dva orangutani a sem tam bylo vidět, jak proletěli dírou v porostu. Byla jsem v devátém nebi. Snažila jsem se je vyfotit, ale byli fakt daleko. Můj odhad je 100 metrů, a na to je můj foťák krátkej. A tak jsem se hodnou chvíli jen tak kochala a vrývala si zážitek do paměti.

Sepilocký obr

Když jsem pokračovala džunglí dál, vybrala jsem si z množství stezek tu, která vedla k Sepilok Giant. Nevěděla jsem jistě, co to je, ale ten název zněl slibně.

Po chvíli se široká kamínková cesta změnila v malou cestičku, která se ztrácela v džungli. Doslova jsem se prodírala porostem, který tam musí růst svým vlastním životem už několik milionů let. (Btw. některý pralesy na Borneu tu jsou už 140 milionů (!) let a jsou tak nejstaršími na světě.) Včetně Sepilok Giant. Když jsem si k němu proklestila cestu, nebylo pochyb, že jsem u stromu, který se zasloužil o přezdívku Sepilocký obr. Tak velký… ne ne ne… OBŘÍ strom jsem v životě neviděla. Kořeny a kmen měl mnohem větší než jsem já sama a musela jsem se slušně prohnout v zádech, abych zjistila, že na jeho vrchol stejně nedohlédnu.


Strom Sepilok Giant v Rainforest Discovery Centre, Malajsie, Borneo, Sabah

Osudový rozhodnutí kudy kam

Po celým dnu hikování pralesem už jsem toho měla plný brejle. Byla jsem zničená, upocená a vyfluslá jak hlen, i můj foťák byl zavařenej z toho, kolik fotek jsem ten den nafotila. Po Sepilok Giant jsem proto zamířila nazpátek. Už jsem byla skoro u východu z Rainforest Discovery Centre, když mi na mysl vytanulo osudový rozhodnutí. Pokračovat k východu nebo se ještě projít po lanovým mostíku, co vede přes támhleto jezero?

Ále, když už jsem tady… a šlo se na ten středověký most, jehož prkna se hrozivě prohýbala při každým mým kroku. A ne, nebylo to mojí váhou. 😊 Zrovna jsem přemýšlela, jestli do tý vody zahučím nebo ne, když jsem to najednou uviděla!

Támhle zase zašustila koruna stromů. To už bych byla zmetek štěstěny, kdyby tam byl další orangutan. Ale nedalo mi to a z posledních sil jsem mašírovala tím směrem.

Oorangutani ve volné přírodě, Borneo
Orangutani ve volné přírodě, Borneo

Orangutani podruhé – tentokrát hezky zblízka a s mládětem

Přicházela jsem pomalu k místu, kde jsem čmuchala orangutany, ani jsem nedutala. Když jsem dorazila ke skupince turistů mířící foťáky nahoru do stromu, věděla jsem, že jsem správně. Zvedla jsem hlavu a– do háje, byl tam!

Velký dospělý a divoký orangutan v koruně, jen pár metrů nad námi, se ládoval ovocem. Slupky plival z pusy rovnou na zem, div nám to nepadalo na hlavu. Tvářil se škodolibě a skoro to vypadalo, že si počítá skóre, kolik turistů dnes trefil. No tak tohle bylo fakt něco…

„Co to bylo?“ blesklo mi hlavou, když se mihla malá oranžová šmouha jen pár větví vedle. Opustila jsem nevšímavý turisty a napnutá jak kšandy jsem se plížila za šmouhou. No tohle, to bylo ještě lepší!

Mládě orangutana šplhající po stromě, wildlife Borneo

Orangutáně na dosah

Z větvě na větev se houpalo mládě orangutana. To byl snad ten nejroztomilejší tvor, jakýho jsem kdy viděla. Pohyboval se výš a výš, směrem k vyhlídkový věži. Kašlat na to, že mě všechno bolí. Kašlat na zraněnou nohu z nehody ve Vietnamu. Vyběhla jsem na věž, až jsem se ocitla na stejný úrovni jako orangutanek, který si to zakempil na stromě přímo vedle vyhlídky.

A tam si hrál, ručkoval po větvích, visel hlavou dolů, špulil papulu a vydával mlaskavý zvuky, jako by se nechumelilo (jako kdyby něco takovýho v Malajsii hrozilo). Mnou a dalšími čtyřmi cestovateli se vůbec nenechával rušit. Taky jsme všichni byli jako myšky, ani jsme nedýchali. Což bylo hrozně těžký, protože moje srdce bilo o sto péro.

Orangutáně bylo fakt kousíček od nás. Úplný kousilínek. Klidně bych řekla, že i jen 10 metrů. I když bych se k němu mohla dostat ještě blíž, držela jsem si odstup.

Za chvilku jsem slyšela šepot „mama is coming“. To se ten velký orangutan přibližoval, aby byl nablízku svýmu mláděti. I když tahle mohutná samice vypadala hrozivě, bylo vidět, že jsme ji my lidi vůbec nevadili. Jen nebyla takový exhibionista jako její dítě. Schovala se do listí několik metrů opodál, otočila se k nám zády a sem tam vykoukla mrňouse zkontrolovat.

Mládě orangutana, wildlife Borneo

Wildlife divočejší než v mých snech

Po nějakým čase se přítomnost orangutanů evidentně rozkřikla. Šinuly se sem skupinky postarších turistů s průvodci a na vyhlídce začalo být poněkud těsno. Alespoň se mi ulevilo, když jsem zaslechla říkat průvodce, že orangutany nijak nerozptylujeme, že je vidět, že jsou v klidu a necítí se být ohrožení. Kdyby ano, vůbec by tam nezůstávali.

Z Rainforest Discovery Centra jsem odcházela neskutečně šťastná a nadšená, jako už dlouho na cestách ne. Wildlife na Borneu byl mým snem a ten se stal skutečností. Pořád rozdýchávám, že jsem vážně potkala divoký orangutany ve volný přírodě. Ten zážitek byl ještě úžasnější než v mých nejdivočejších cestovatelských snech. A ten malej chlupatej fella bude navždycky v mým srdíčku.

Rainforest Discovery Centre, Borneo
Máte taky zážitek, který předčil vaše očekávání? Napiště mi ho do komentářů. Budu se těšit! 🙂
Setkání s divokými orangutany v deštném pralese Bornea

Článek jsem aktualizovala

Štítky:        

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.