Orangutani jsou symbolem Bornea. Už hlavně proto, že tenhle ostrov spolu se Sumatrou jsou jediná místa na světě, kde tito oranžoví primáti žijí. Protože patří ale mezi kriticky ohrožené druhy, vznikají na jejich záchranu centra, která jsou navíc otevřená veřejnosti a umožňují nám spatřit orangutany včetně mláďat na vlastní oči a zblízka – i když ne divoké. Tím nejznámějším na Borneu je Rehabilitační centrum pro orangutany v Sepiloku – origoš názvem Sepilok Orang-Utan Rehabilitation Centre, kam jsme zamířili i my.

Záhranné centrum orangutanů v Sepiloku na Borneu


Pokud hledáš praktický informace, jak se do Rehabilitačního centra orangutanů v Sepiloku dostat, nebo možnosti dobrovolnictví v něm, překlikni si na tento článek.


Je po deváté ráno a my přijíždíme do Sepiloku k lesní rezervaci Kabili-Sepilok, která se rozkládá ve východním cípu malajské části Bornea, ve státě Sabah. U kasy pro nemalajce platíme výrazně vyšší vstupný než místní, povinně odkládáme batohy do šatny a dezinfikujeme ruce, než nás vpustí do záchranného centra orangutanů.

Uděláme jen pár kroků a už máme pocit, že jsme se ocitli hluboko v deštném lese. Dřevěná lávka tu vede skrz stromy tak vysokými, že se musím prohýbat v zádech, abych dohlédla na jejich vrchol. Ale deštný les je tak hustě porostlý, že stejně nemám šanci. Najednou se ozve řev, až nám přeběhne mráz po zádech. A znovu. A za chvíli ještě jeden. Není pochyb, že to jsou orangutani ukrytí nedaleko kdesi ve stromech. „To zní slibně, to by se nám mohli na krmení ukázat“, běží nám hlavou.

Sepilo, Borneo

Jsme napnutí jako kšandy. Ukážou se? Neukážou se?

Časově to máme na krmení v 10:00 tak akorát. Trvá jen chvilku, než dojdeme na terasu s vyhlídkou na malou dřevěnou plošinu kolem kmene stromu, kde má krmení orangutanů probíhat. Přihlížejících je tu poměrně hodně. Ale pořád ne tolik, kolik jsem od nejnavštěvovanější zajímavosti Sabahu čekala. Štosujeme se podél zábradlí, nastavujeme foťáky a vzrušeně si mezi sebou špitáme.

„Odbíjí“ 10:00 a na krmící plošinu přichází chlápek s nůší. Vysype banány a další ovoce na dřevěnou desku a zase odchází. Teď je tu napětí, že by se dalo krájet.

Čekáme. Ani nedýcháme.

Uběhne pár minut. Někteří už začínají znovu dýchat.

Uběhne dalších pár minut. Napětí polevuje a lidi se začínají mezi sebou bavit.

Uběhlo nějakých 7 minut od „oficiálního“ krmícího času a ti největší netrpělivci odcházejí. Jako kdyby ti orangutani měli nařízenýho budíka. Alespoň je tu zase tišeji a zvyšuje se pravděpodobnost, že se orangutani objeví.

Slyšíme říkat jednoho z průvodců, že je zrovna sezona a roste ovoce, takže je hodně pravděpodobný, že se dnes orangutani neobjeví. A tak to po 20 minutách vzdáváme i my. I když odcházíme mezi posledními, pořád tu zůstávají ti největší držáci. Snad se jim poštěstí.

Krmení orangutanů v záchranném centru v Sepiloku na Borneu
Krmení orangutanů – jen vysypat a zase odejít

V outdoor nursery aneb jak se zotavují orangutani

Míříme do outdoor nursery. Právě tady začínají svou rehabilitaci a celý zotavující proces mladí osiřelí nebo ranění orangutani, které se podařilo zachránit, ať už ze zbytků deštných lesů nebo z klecí pytláků.

Opičáci, na které zpovzdálí dohlížejí pracovníci centra, si tu spolu všichni pohromadě hrají na dřevěných prolézačkách a natažených lanech, vtipně dovádějí, začleňují se, učí se šplhat a nacpávají se banány. Je to rozkošná podívaná. I když jen z budovy přes sklo.

Roztomilý chlupáč nejblíž nás se nacpává banány. Jiná dvě orangutáňata se spolu o kus vedle škádlí. Támhle ten velký orangutan ručkuje po laně s dvěma banány v tlamě, aby se za chvilku usadil na dřevěný desce s každým banánem v jedný ruce. Tamten očividně nemocný orangutan, který je vyhublý na kost a skoro bez srsti se houpe v houpačce. A skupinka orangutanů opodál jen bezmocně kouká, jak jim mnohem větší banda drzých makaků krade jídlo.

Záhranné centrum orangutanů v Sepiloku na Borneu

Záhranné centrum orangutanů v Sepiloku na Borneu

Záhranné centrum orangutanů v Sepiloku na Borneu

Tak přece jenom!

Když se dostatečně vynadíváme, jdeme po dřevěné lávce skrz les směrem k východu. Jsme tu sami, všude je ticho a klid. Jdeme pomalu a já si můžu vykroutit krk. I když se polo-divocí orangutani neobjevili na krmení, pořád tak nějak doufám, že přece jen nějakého zahlédneme. Už pomalu ztrácím naději, když vtom… Šustí strom! Oči vyvaluju dokořán – to jako abych lépe viděla – a mezi listím hledám toho divocha. A je tam! Támhle nahoře na stromě skáče z větvě na větev. Chytám rychle Jirku za ruku a táhnu nazpátek, ať ho taky vidí, div se chudák kvůli mně nepřerazí. Ale já v tu chvíli mám oči jen pro toho orangutana.

Vidím, že se ten oranžový chlupáč pohybuje blíž k protější cestě. Trvá mi asi jen mikrosekundu, než vyhodnotím, že to stíháme. A tak se v kombinaci nejrychlejších a nejtišších kroků přesouváme na místo, kde je na něj lepší výhled a připojujeme se k malé skupince stejně nadšených cestovatelů.

Orangutan se nám houpe nad hlavou a předvádí pár obdivuhodných akrobatických kousků včetně rozštěpů, kterých já nikdy nebudu schopná. Pak už se schovává do listí stromů a mizí nám z dohledu.

Vstřebáváme silný zážitek a pomalu se šineme k východu. Ještě, než ale nadobro z Rehabilitačního centra orangutanů v Sepiloku odejdeme, bereme to přes vyhlídku, kde mělo probíhat krmení. Kdyby třeba náhodou… Ale orangutani se neobjevili vůbec a jejich sváčou se ládovala skupina makaků. To nám ale vůbec neva, protože mi už jsme svého orangutana viděli.

Orangutan v rehabilitačním centru v Sepiloku na Borneu
Zrehabilitovaný orangutan, kterého se podařilo navrátit do přírody

Zajímá tě, jak záchrana orangutanů probíhá a/nebo jak se můžeš do jejich záchrany zapojit i ty včetně dobrovolnictví? Článek přímo nabitý všemi těmito informacemi najdeš tady.


 

Jak jsme na Borneu navštívili záchranné centrum orangutanů

Článek jsem aktualizovala

Štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.