Jedna z našich nejdobrodružnějších cest byla ta přes východ Islandu. Po tom, co jsme projeli stopem rozmanitou jižní polovinu ostrova jako po másle, tak cesta přes východní hory a fjordy už tak snadná nebyla. Než jsme zdolali vzdálenost 350 km z města Höfn do severní oblasti, uplynulo všehovšudy 7 dní. Cestu nám ztěžovalo nejen (opět) nepříznivý počasí, ale i horská nezpevněná silnice, kterou jsme spolu s partou Rusů zdolávali v rozpadajícím se karavanu, boj s finanční krizí a trénink optimismu a pevný vůle ve městě Egilsstadir, kde asi není přáno stopařům.

hory východ Islandu

Na budoucí krkolomnou cestu jsme vyráželi z Höfnu, hlavního města humrů, kde jsme si stopli snad tu nejlibovější káru – karavan, se kterým cestovala parta čtyř Rusů. Zvesela si nás pozvali dovnitř a celí nadšení nás seznamovali s tím, jak se jim karavan postupně rozpadá. Sedli jsme si na místa, která neměla pásy, krosny položili na zatopenou podlahu a mohli jsme vyrazit. S Rusy a jejich pojízdnou plechovkou jsme urazili dost slušnou vzdálenost. Přejeli jsme celý východ Islandu – z města Höfn až do města Egilsstadir na severovýchodě ostrova (cca 190 km). Cesta byla více než zážitková. Taková ta, na kterou nadosmrti nezapomenete.

 

Jak zdolat východ Islandu rozpadajícím se karavanem

Idylka po asfaltový silnici v nížinách podél moře zmizela v momentě, kdy se cesta začala svažovat do hor. I přesto, že jsme byli pořád na hlavní silnici, asfalt zmizel a my si to najednou krosili jen po hlíně a štěrku do strmých kopců. Chudák karavan měl co dělat, aby to vyjel. Řidička byla bojovnice, statečně zařadila jedničku a sešlápla plyn až na podlahu. Neodradilo jí ani, když se kola protáčela, gumy pálily a my se hýbali rychlostí asi tak 1 km/h. Když jsme zdolali první kopec, přehřál se motor a my museli na několik minut zastavit. Otevřeli jsme kapotu a pro jistotu ještě foukali na motor, v dobré víře, že to pomůže, aby se zchladil.

východ Islandu

Když si karavan odpočinul a my setřeli pot, zase jsme naskákali dovnitř a pokračovali v hrůzyplné cestě. Trasa skrz hory se klikatila, karavanem to házelo ze strany na stranu a co mohlo, to se na nás sesypalo. Příroda za okny se zelenala, stejně tak zezelenal Jirka.

Když karavan zdolal poslední vrcholek hor, konečně jsme najeli znovu na asfalt a rovinku. Vydechli jsme úlevou. Po chvíli jsme se objevili ve městě Egilsstadir, které je centrem východního Islandu. Město bylo obklopeno menším lesem a my koukali jak péra z gauče, protože od tý doby, co jsme na Islandu, jsme neviděli pohromadě tolik stromů jako tady. I když mají Islanďani snahu a během posledních pár let vysázeli na několika místch školky se stromky, pořád vidět na Islandu strom je vzácnost.


Islandský vtip: Co udělá Islanďan, když se ztratí v lese? Postaví se.


východní hory Island

Egilsstadir jako ráj dumpster diverů

Egilsstadir měl svoje pozitivní i své negativní stránky. Pozitivní stránkou bylo především to, že tam bylo všude spoustu jídla. Pro odvážlivce dokonce zadarmo.

V Egilsstadiru jsme došli k závěru, že nám na Islandu značně splaskly peněženky. Aneb Island je sakra drahá země. Tak drahá, že jsme se po 3 týdnech cestování po něm raději rozhodli uchýlit k dumpster divingu. Kdo ten pojem ještě nezná, ráda vás s ním seznámím. “Dumpster diving” v doslovnym překladu znamená “potápění do popelnice”. Není to ale tak hrozny, jak to pravděpodobně zní.

Supermarkety dost často vyhazují potraviny, který jsou pořád poživatelný a zdravotně nezávadný. Může to být například z důvodů, že uplyne datum maximální spotřeby, je poškozený obal (promáčklá plechovka, utržená etiketa,…) nebo má ovoce či zelenina nevyhovující tvar a podobný nesmysly. My to považujeme za zbytečný plýtvání jídlem.

Bohužel, i přesto, že “postižený” potraviny už nikdo nekoupí a obchod je vyhodí, je dumpster diving brán jako krádež. Proto je k tomu potřeba značná dávka odvahy. A protože my nejsme žádný párátka, obešli jsme pár místních obchodů a nakoukli jim pod víko od popelnic. Když jsme zjistili, že jsou úplným zlatým grálem plný dobrýho jídla, nabrali jsme si zásoby na několik dní. A pořád žijeme a žádný zdravotní potíže nemáme. 😉

hory východ Islandu


Pobaví tě taky: Island a Duhové hory na vlastní husí kůži


Egilsstadir jako noční můra stopařů

Tou negativní stránkou bylo stopování. Egilsstadir se pro nás stal tím, co by každý stopař označil za noční můru, anebo fakt hroznou smůlu. Stopovali jsme tu totiž tři dny, než nám někdo zastavil.

Všeho všudy jsme v ďouře jménem Egilsstadir skejsli pět dní. Hned první večer, kdy jsme sem dorazili, jsme stopovali asi dvě hodiny. Pak jsme to vzdali. Další dva dny jsme ani stopovat nezkoušeli, protože bylo tak hnusný počasí, že by člověk ani stopaře nevyhnal. Čtvrtý den jsme ale stopovali. A pátý taky.

Cítili jsme se vyšťaveně, demotivovaně a už jsme ztráceli naději. Tak moc, že jsme skoro zapomněli, proč tam vlastně stojíme. Když u nás pátý den večer konečně zastavilo auto s párem Skotů uvnitř, málem jsme se jich zeptali, copak potřebují.

Když jsme se z toho šoku, že nám někdo zastavil, vzpamatovali, hodili jsme jim naše věci do auta včetně jídla z popelnic, hupsli za nima a konečně si to štrádovali na sever Islandu.

cestopis stopování na islandu

 S anděli Skoty vysvoboditeli jsme opustili východ Islandu a konečně se hnuli o kus výš, kde jsme prozkoumávali přírodní velikány severního Islandu.

Stáhni si podrobnou mapu Islandu

 

Pobavily tě storky z naší strastiplné cesty? Sdílej je dál, ať pobavíme i tvé přátelé. 🙂

Krkolomná cesta přes východ Islandu

Článek jsem aktualizovala

Štítky:        

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.