Island je… krásný, nádherný, dechberoucí, úžasný. To jsou ty optimistický vlastnosti ostrova na severu Evropy. Stejně tak ale dokáže být divoký, nespoutaný a překvapivý. A když to na něj přijde, tak i pěkně deštivý a větrný. Co to na Islandu znamená extrémní počasí jsme si zažili na vlastní – doslova – husí kůži, kdy nás v duhových horách v Landmannalaugar přepadla větrná bouře. A jak asi tušíte, nebylo to nic příjemnýho.

Island cestopis
Tady se smějeme, protože ještě nevíme, co nás za chvíli čeká…

Po tom, co jsme přejeli Reykjavík a Golden Circle, putovali jsme stopem dál do vnitrozemí. Dalšími cíli byly sopka Hekla a Duhové hory v Landmannalaugar. Protože se na Islandu cestuje se zvednutým palcem jedna báseň, během jednoho dne jsme stopem urazili celkem slušnou vzdálenost. Cestovali jsme se třemi mladými Islanďankami, které se nás snažily naučit islandsky. Holky měly svatou trpělivost. Když nás naučily říkat „dobrý den“, „děkuji“ a další slušný věci, ptám se jich, jak se řekne „prdel”. Konečně se dozvídám, že po islandsku je to „ras“ s pořádným výrazným „R“.

Jak jsme nevystoupali na sopku Heklu

Slečny nás vyhodily nedaleko našeho prvního cíle – sopky Hekly. Bývali bychom se obdivovali její krásou, ale ta mrcha byla neustále hrozivě zahalená v mracích. Před výstupem na ní nás všichni Islanďané varovali. Hekla je totiž nejčinnější sopkou Islandu a vybuchuje v pravidelných intervalech cca každých 10 let. Její poslední výbuch byl ale v roce 2000, a tak se očekává, že to na ni přijde každou chvíli. Obyvatelé ostrova o ní s oblibou říkají, že je těhotná. A tak jsme se srabácky rozhodli, že výstup na tuhle těhuli necháme na někdy příště…

sopka hekla
Těhulka Hekla

Duhové hory v Landmannalaugar aneb Duha trochu jiných barev

Plní naděje, že si vynahradíme předchozí neúspěch s Heklou, jsme následující den nasedli na husťáckej terénní autobus a vyrazili směr Duhové hory. Naším monster truckem jsme si to krosili skrz pustá lávová pole, která byla černá jako špatné svědomí. Silnice se brzy změnila v prašnou cestu a splynula tak s nehostinnou sopečnou pustinou. Skoro to vypadalo, že ji nevidí ani sám řidič a že jede, kudy to zrovna jde. Po dvouhodinový výživný jízdě jsme celí rozdrkotaní konečně vylezli v Landmannalaugar u Duhových hor.

Jedna barva střídá druhou, až nám z toho přechází zrak. Od černé, hnědé a šedé, přes červenou, až po oranžovou a žlutou. Nechybí ani bílá, o kterou se postaral sníh pokrývající vrcholky hor. Nestačíme obdivovat, co vidíme. Když vydáme dostatečněkrát obdivný „och“ a „ach“, vykračujeme směr Duhové hory plný odhodlání zdolat trek.

Husťáckej terénní autobus alá monster truck, který jezdí do Landmannalaugaru

Jak jsme nezdolali Duhové hory

Několikadenní trek Laugavegur vede z Landmannalaugaru do 55 km vzdálenýho Thorsmörku skrz Duhové hory (trek se dá jít i v opačném směru). Údajně se řadí mezi nejkrásnější treky světa. No to jsme nemohli vynechat! Tedy to jsme si aspoň mysleli, než jsme spatřili všude vystavený cedule s varováním, že se blíží extrémní počasí a ať nikdo na trek v nejbližších třech dnech nevyráží.

„Oukej, tři dny jsou na pohodu, přečkáme deštík a pak vyrazíme“, řekli jsme si a šli postavit stan. Našli jsme si to nejjemněji vypadající místo uprostřed pole s hrubým povrchem jako šmirgl papír a šutry velkými jako moje hlava. Na zatloukání kolíků jsme použili hrubou sílu, ale i tak se nám podařilo je dostat do země max na 2 milimetry. Inspirovali jsme se vynalézavými cestovateli kolem nás, kteří svoje stany připravovali minimálně na hurikán Katrina, a podle jejich vzoru jsme kolíky, provazy i plachtu zatížili těžkými kameny. Náš stan vypadal spíš jako vojenský bunkr, který nezničí ani tank.

landmannalaugar camp


Přečti si taky: Krkolomná cesta přes východ Islandu


V zajetí islandského počasí aneb Jak Duhové hory zdolaly nás

Možná by náš stan přežil přejetí tankem, ale na islandský počasí byl krátký. Druhý den to přišlo. Začalo to nevinným deštěm. Pak do toho trochu zafoukalo. A najednou se přihnal chcanec a větrná bouře jako kráva. Vítr o rychlosti 30 km za sekundu nám sfoukl stan jako svíčku.

A my pořád byli uvnitř stanu s nadějí, že to přečkáme. Postavili jsme se bouři jako muži a svedli s ním souboj na život a na stan. Ten jsme ze všech sil drželi, aby neodlítl. Ale najednou jsme viděli, jak ruply gumičky. Pak odlítl jeden kolík. Druhý. Třetí. Čtvrtý. Pak odletěla plachta a my měli uvnitř najednou jezero Bajkal – a to dost blátivý. A v tom se nám doslova koupaly všechny naše věci. Oblečení, zásoby jídla, karimatky, spacáky – prostě všechno.

Jirka vyběhl ven chytat plachtu, ke mně se odkudsi přiřítil na pomoc sebedestruktivní týpek a zatímco mi držel nad hlavou zbytek stanu, já jsem uvnitř chystala věci k evakuaci a do toho se snažila přehlušit hukot větrný bouře vděčným „thank you!”. Pak jsme všechno posbírali a běželi s větrem o závod, stejně jako zbytek kempujících, schovat se pod nejbližší střechu. To znamená na záchody.

duhové hory landmannalaugar
Za krásnýho počasí jsou Duhové hory v Landmannalaugar jedno z nejkrásnějších přírodních míst co jsem kdy viděla.

Bereme ramena na nohy. Teda vlastně nohy na ramena.

Větrná bouře měla trvat další dva až tři dny. Protože náš stan to nevydržel a nebylo kde jinde složit hlavu, nezbývalo nám nic jinýho, než pláchnout. Když jsme překonali ještě běh skrz kapky, které se nás snažily zabít, vítězoslavně jsme naskočili do prvního autobusu, který jsme viděli, ať už jel kamkoliv.

Bus měl naštěstí namířeno do nejbližšího města v okolí – do 150 km vzdáleného města Selfoss, i když až za 2 hodiny. Už jsme si mysleli, že to nejhorší máme za sebou. Pak se ale bus rozjel a ta pravá sranda teprve začala. Skrz hustý slejvák nebylo vidět na špičku nosu a cestu brázdily rozvodněný divoký řeky, který jsme museli autobusem přebrodit. Uklidňovali jsme se, že řidič je určitě zkušený Islanďan a tuhle trasu zná nazpaměť. Úsměv nám ale ztuhl na tvářích, když nám řidič vesele oznámil „I am Hungarian, I am new driver“ („jsem z Maďarska, jsem nový řidič“).

duhové hory landmannalaugar trek
Start treku Laugavegur v údolí Landmannalaugar

A jak to všechno dopadlo?

Přežili jsme. 🙂 Dokonce i stan. I když tomu jsme museli pomoct izolepou. Dva dny jsme schli v guest housu a vzpamatovávali se ze šoku. Pak jsme si zase mohli stoupnout k silnici, zvednout palec a pokračovat v cestě po jižním Islandu. O tom už si ale můžete počíst tady – Rozmanitost Islandu: jeden na pláži, druhý den na ledovci.

P. S. Bohužel fotky větrné bouře nemám. Nějak jsme se zaměřovali na to, zachránit si kejhák, takže na focení nezbyl čas. Ale můžete se pokochat duhovými horami. Když s nimi zrovna nelomcuje islandský extrémní počasí, jsou moc krásný a vřele je doporučuju. 🙂


Tip na závěr:

Jak se na trek Laugavegur připravit a jak vlastně celá trasa vypadá vám já bohužel neporadím. Ale vím na koho tě odkázat. Radka z blogu Realcamplife napsala užitečný článek nabitý informacemi o Všem co musíte vědět o Duhových horách na Islandu. 


duhové hory landmannalaugar

Mapa Islandu a všech jeho zajímavostí na okružní silnici č. 1 ke stažení



Máš podobný nebo ještě horší zážitek s islandským počasím? Nenechávej si ho pro sebe a napiš nám ho pod článek, ať se taky zasmějeme. 🙂 A jestli tě článek pobavil, nezapomeň ho poslat skrz sociální sítě dál. 🙂

Duhové hory na vlastní husí kůži – Island trip díl. 1

Článek jsem aktualizovala

Štítky:        

2 komentáře u „Duhové hory na vlastní husí kůži – Island trip díl. 1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.