Uff, a máme to za sebou. Společný rok na cestách mě a Jirky utekl jako voda. Když jsme loňský červenec odjížděli do světa, neměli jsme tušení, kdy se vrátíme. Datum návratu jsme neplánovali. Upřímně jsme neplánovali vůbec nic. Koupili jsme si jednosměrnou letenku na Island, určili si směr, zabalili krosny a odštrádovali si to vstříc nevšedním zážitkům.

Malajsie, čajový plantáže v Cameron Highlands

Netušili jsme, jak nás to bude bavit. Zda vystačíme s penězi. Nebo jestli si nepolezeme na nervy. Počítali jsme s tím, že podělat se může cokoliv. Byli jsme otevření všem možnostem.

Život v pohybu jsme si ale zamilovali dost rychle na to, aby se nám nechtělo jen tak zpátky. Ubíhal den za dnem, krajina za krajinou, zážitek za zážitkem. A my najednou koukáme, že se nám blíží roční výročí nomádskýho života. Jaký to bylo, co nám to dalo nebo vzalo, co byl nejhustší zážitek a co plánujeme dál?

Protože jsme doslova nasáklí zážitkama jako houba, tenhle článek patří k těm delším (ne, že bych uměla psát krátký články). Tady je proto rozcestník, aby si každý mohl překliknout na to, co ho zajímá nejvíc. 🙂

Kam nás nohy zavedly aneb Naše trasa a navštívené země

Za rok jsme navštívili celkem 11 států. Naší startovní destinací byl Island, který jsme během pěti týdnů obkroužili stopem a celou dobu (kromě dvou nocí) jsme žili pod stanem.

Na další měsíc jsme se museli rozdělit a já pokračovala sama do Norska za polární kruh – na souostroví Lofoty a Vesterály, kde jsem pomáhala na farmě s alpakama. Potom jsem obří lodí Hurtigruten plula ještě více na sever – do města Tromsø. A pak ještě kousek severněji tak, že už to víc na okraj Evropy skoro nešlo – do vesničky Polmak. Tady jsem v divočině uprostřed hlubokých lesů a nic než lesů pomáhala jako dřevorubec. Jojo, čtete správně. Když jsme se s Jirkou zase shledali, strávili jsme spolu ještě pár dní v Karasjoku, hlavním centru Laponska.

Potom jsme stopem profrčeli Finskem od severu k jihu, abychom překročili hranice Ruska. Po návštěvě Petrohradu a Moskvy jsme naskočili na Transsibiřskou magistrálu. Se zastávkami v dalších pěti městech – Jekatěrinburgu, Novosibirsku, Irkutsku včetně jezera Bajkal, Ulan-Ude a Vladivostoku – jsme ho projeli celé od západu na východ. To nám zabralo další měsíc.

Na šest týdnů jsme se zastavili v Japonsku. A i když jsme navštívili jen Tokio a Kamakuru, tahle země nás naprosto ohromila. Čas jsme si tu “krátili” prací pro gejšu.

Japonsko: naše grupa dobrovolníků v ryokanu při každovečerní tradiční večeři

Tři měsíce jsme strávili v Číně včetně Hong Kongu a na Tchaj-wanu. Čína pro nás celkově byla zdrojem těch neroztodivnějších zážitků. Na jihu ve městě Foshan jsme navštívili místní školy. Pomáhali jsme jako dobrovolníci v šaolinským chrámu. Neodpustili jsme si ani návštěvu čínských nej. Prošli jsme se po Velký čínský zdi. Navštívili Zakázaný město i Chrám nebes. Vyfotili se u panoramatu šanghajských mrakodrapů. V Xianu se procházeli ulicemi na čínský nový rok. A mačkali se v davu při prohlídce Terakotový armády.

Tchaj-wan jsme projeli po jeho západním pobřeží od severního Ťi-lungu a Tchaj-peje přes Tchaj-nan až po Kao-siung na jihu země.

Šest týdnů jsme si dali poznávačku i válendu u moře v Thajsku. Nejdřív na Phuketu a Krabi. Pak v Bangkoku, Chian-Mai a nakonec v Chiang-Rai.

Když jsme se po Thajsku rozhodovali, kam dál, zvítězily ceny letenek. A my proto úplně neplánovaně letěli do Malajsie. Tam se nám tak zalíbilo, že jsme tam zůstali 7 týdnů. Po Kuala Lumpur jsme zavítali do oblasti čajových plantáží Cameron Highlands. A pak se lodí přemístili na ostrůvek Tioman, kde jsme měsíc žili v chatrči na pláži a pomáhali s projektem na ochranu životního prostředí. Návštěvu Malajsie jsme zakončili v malebným městečku Melakka.

Po čtyřech dnech v Singapuru jsme si zaletěli ještě do Indonésie. Kromě ostrova Jáva nám to nedalo a jeli jsme se podívat i na to všemi vychvalované Bali. A víte co? Je to tam fakt moc krásný.

Singapur

Země, které nám učarovaly aneb kde se nám to líbilo nejvíc

Otázky typu „kde se ti líbilo nejvíc nebo nejmíň?” nemám ráda. Líbí se mi všude, protože každý místo je něčím unikátní a zajímavý. Ale je fakt, že některá místa nám učarovala víc a některá míň. K srdci nám přirostlo hlavně Norsko, Japonsko a Čína.

Norsko je země, která mi učarovala už před deseti lety. Od tý doby, jestli dobře počítám, jsem tam minulý rok byla posedmý. Až doteď jsem marně hledala zemi, která by Norsku konkurovala, protože pro mě to vždy – a dost pravděpodobně i bude – nejkrásnější země Evropy.

Norsko, souostroví Vesterály

Do Japonska jsme se zamilovali hned první den, co jsme si procházeli první uličky Tokia. Tahle země je úplně jiný svět. Ať už svou architekturou, způsobem života, mentalitou lidí nebo záchodama (jóó, jako fakt!) Všechno je krásný, lidi usměvaví, ulice čistý, jídlo dobrý, všechno funguje. No, co vám budu povídat, nechtělo se nám odtamtud…

Čína je taky moc zajímavým úkazem. I když se vám to teď asi nebude zdát, my jsme si tuhle zemi zamilovali hlavně pro její gastronomii. Tamní tradiční stravování má však k čínským restauracím u nás v ČR daleko asi jako Čech do Číny. Víc jsem se o tom rozepsala v článku Jak vyzrát na Čínu, 1. díl. Je pravda, že Číňani mají (pro nás Evropany) fakt divný chutě. V puse jsme tak měli kuřecí pařáty nebo žábu. V restauracích běžně podávali třeba želvu nebo hada. Na vlastní oči jsme viděli Číňanku, jak zblajzla celou ptačí hlavu i se zobákem. Ale přesto přese všechno jsme si tam žrali jako králové, a to ještě za pár kaček. A samozřejmě u památek jako Zakázaný město, Terakotová armáda i Velká čínská zeď nám padaly papuly na zem.

Naše štědrovečerní večeře v Číně. I když Číňané Vánoce neslaví, naši ubytovatelé pro nás přichystali takovouhle hostinu jako překvápko a popřáli nám Merry Christmas. 🙂

A země, které nám zas tolik neučarovaly

Po půl roce na cestách jsem přiznala, že se nám nelíbilo v Hong Kongu a ani moc ne v Rusku. V čínským městě Hong Kong jsme se báli, že budeme umačkaní, rozšlapaní nebo udušení v tom obrovským davu lidí, který tam žije.

Rusko pro mě byla nejsmutnější země, co jsem zatím navštívila. Čas jako by se tu zastavil před padesáti lety, protože to vypadá, že země od tý doby neprodělala žádný velký změny. A dlouhá lezavá zima taky dělá svoje. Co jim ale musím nechat, tak je vlastenectví. I když hodně Rusů přiznalo, že podmínky k žití v Rusku nejsou úplně idylický, vždy řekli, že to v Rusku milujou a že jsou na svou zem hrdí.

Po roce cestování k těmto dvěma místům musím přidat ještě Jakartu. Hlavní město Indonésie bylo první místo, kde jsem na vlastní oči viděla, jak vypadá chudoba. A jediným místem, kde jsem se necítila úplně bezpečně. Hlavně po varování místních, ať se nepohybuju venku po setmění, protože by mě jako samotnou bělošku dost pravděpodobně přepadli a okradli.

Hong Kong

Jaký byl nejsilnější zážitek?

Pět týdnů stopování a žití jen ve stanu na Islandu bylo dobrodružství samo o sobě. Nejvíc jsme měli nervy v kýblu, když nám větrná bouře sebrala stan.

Z Norska nám navždy utkvěl večer, kdy jsme s naším hostitelem grilovali na terase sobí maso, zatímco se nám nad hlavou několik hodin proháněla polární záře.

Welcome party v Petrohradu s bandou mladých Rusů, kteří po pár flaškách vodky pookřáli a rozcupovali nám naše předsudky o arogantních Rusech na cucky. Z Ruska byla neskutečným zážitkem taky jízda Transsibiřskou magistrálou. Pocit, že přejíždíte největší zemi na světě – starým vlakem a hromadou Rusů, kteří neumí ani slovo anglicky – bylo fakt vzrůšo.

Přejezd Ruska Transsibiřskou magistrálou. Poslední úsek z Ulan-Ude do Vladivostoku trval 3 dny. To nechcete!

V Japonsku nám vyrazil dech světelný festival Winter Illuminations.

V Číně ve městě Foshan jsme měli příležitost navštívit tamní školy včetně pokecání si s dětmi a vyzpovídání učitelů o čínským školství. Nejzvláštnějším pocitem byly pohledy malých dětí, kteří poprvý viděli (a šahali si na) bělocha. V Číně jsme taky oslavili nádherný Štědrý večer. Velkou hostinu v čínském stylu nám připravila rodina, u které jsme se na Vánoce ubytovali. Nový rok jsme přivítali při sváteční ceremonii v chrámu pod obří sochou Buddhy.

Nezapomenutelný zkušenosti máme taky díky dobrovolnictví. V tom samém buddhistickém chrámu na jihu Číny jsme se učili kung fu a meditaci od šaolinských mnichů. V Tokiu jsme pracovali pro gejšu. Na malinkatém ostrůvku v Malajsii jsme si vyzkoušeli život na pláži a pomáhali s ochranou životního prostředí.

Čína: Slavení Silvestra aneb Novoroční mše v buddhistickym chrámu

Ale nenechte se mýlit. Těch „špatných“ zkušeností se taky pár najde. Jejich výběr jsem sepsala do článku Worst of – to nejhorší ze 300 dní na cestách. K silným zážitkům patří i návštěva Jakarty, kde se mnou nejvíc zacloumal pohled na člověka spícího na chodníku s miminkem v náručí.

 

Na kolik nás celá tahle sranda vyšla?

Nebudu chodit kolem horký kaše. Finální částka je 239 000 Kč na jednoho, a to komplet se vším všudy. Jsou v tom zahrnutý náklady před cestou jako pojištění, víza, dokupování vybavení, léky, očkování, pasy apod. Tak i výdaje během cestování – letenky, jízdenky, ubytko, jídlo, vstupy do památek, dárky atd. Zdá se vám konečná cena hodně nebo málo? Napište mi do komentářů. Kde jsem na to vzali, prozrazuju ve článku Jak se řeší finančně cesta kolem světa.

Bali, rýžový plantáže Jatiluwih

Jak jsme to zvládali spolu jako pár?

Tady nebudu nic zastírat. Být se svým partnerem 24 hodin denně rok v kuse je občas masakr. Bye bye soukromí. I ponorka se párkrát dostavila.

Nejhorší to pro mě byl hned první měsíc. Zvyknout si, že jsme neustále spolu a namáčklí k sobě ve stanu. Že se musíme rozhodovat společně. Že Jirka ne moc dobře snáší každoranní balení a bourání stanu. Že já ne moc dobře snáším zimu. Že ne všechno vychází podle našich představ. Že všechno není sluníčkoví a jednorožci neprdí duhu.

A pak přišel měsíc odloučení. Jirka dostal nabídku práce, ale s podmínkou, že se vrátí zpět do ČR. A já pokračovala sama do Norska. To byl moment, kdy jsme si uvědomili jak moc si chybíme. A když se Jirka vracel za mnou na cesty, už jsme věděli, co nás čeká a byli na to připraveni.

Od tý doby už se nám spolu cestovalo mnohem líp. A jestli je něco, co pár stmelí nejvíc, tak je to právě společný cestování. Je to takovej urychlovák. Společný rok na cestách pro nás byl jako 3 roky vztahu v “běžným životě”. Během cest nás potkalo tolik neuvěřitelných situací, který jsme prostě museli nějak vyřešit, že jsme se díky tomu navzájem poznali skrz na skrz. Prostě nejlepší zkouška vztahu ever. Věřím, že když páry spolu zvládnou delší dobu cestovat, tak už zvládnou absolutně všechno.

Thajsko

Co nám to dalo a co nás to naučilo?

Dalo nám to vědomí, že každá situace, ať je sebehorší, má vždycky svoje řešení. Že dokážeme všechno, co si zamaneme. Že odvaha je důležitější než peníze. Že ať si média říkají, co chtějí, lidi všech kultur jsou úžasní a na světě převažuje dobro.

Poznání, že existuje člověk, který mě miluje i přes všechny moje vrtochy. Že Česká republika je nejlepší místo pro život a Praha nejkrásnější město na světě. Uvědomění si, že k životu nepotřebujeme haldu oblečení, nádobí a dalších jiných krámů. Že domov je jen abstraktní pojem. Domov je tam, kde je ten druhý. A krosna. 🙂

Pomohlo mi to v rozhodnutí, že nedokončím vysokou školu. Protože cestování mě rozvíjí tím směrem, kterým si já přeju. Cestování mi umožnilo všechny ty věci, který jsem si vždycky přála, ale nikdy na to nebyl čas nebo kuráž. Rozmluvila jsem se anglicky. Podlehla jsem kouzlu psaní. Založila jsem cestovatelský blog. Vydala jsem články v cestopisných časopisech i webech. Každý ráno cvičím jógu.

Tchaj-wan, výhled na Tchaj-pej

Je něco, co nám to vzalo?

Někdo by mohl namítnout, že jsme do toho dali spoustu peněz. Ale to je něco, čeho absolutně nelitujeme. Co nám cestování ale vzalo, byl čas strávený s rodinou a přáteli. Nejhorší situace byly, když mi do telefonu plakala nešťastná maminka. Nebo když jsem poslouchala šestiletou neteř, jak se jí stýská a ať už se vrátím. Nebo když mi psala nejlepší kamarádka, že má trápení a já tu nemohla být pro ni. Nebo úmrtí v rodině. To byly situace, kdy jsme museli zatnout zuby. A to bylo tak jediný, co jsme v takových chvílích zmohli.

Ale byli jsme celou dobu v kontaktu. Rodina a přátelé na nás počkali. Jen moje neteř a synovec výrazně vyrostli. Ten zanedbaný čas si ale spolu vynahrazujeme teď. 🙂

Poslední foto s rodinou, než odjedeme a dlouhou dobu se neuvidíme. Tehdy jsme ještě nevěděli, že to bude rok.

A co bude dál?

Po jedenácti mesících nomádskýho života přišel ten zlomový bod, kdy jsme si řekli, že nám to na nějakou dobu stačí a koupili si letenky domů. Vrátili jsme se na konci června po roce cestování. Našli si společný byt v překrásných Vršovicích. Pracujeme, věnujeme se tomu, co nás baví, užíváme krás Prahy a doháníme zmeškaný čas s rodinou a přáteli.

S cestováním si ale pokoj nedáváme. V září jsem svoje narozeniny oslavila dvoutýdenním stopováním po Rumunsku. Jirka byl na výletě v Amsterdamu. A už zas vymýšlíme, kdy koupíme letenky na delší cestu. Tentokrát jsou na našem bucket listu 4 měsíce v jihovýchodní Asii. Jójó, ta Asie se nám dostala pod kůži. Odlet plánujeme na únor. A mezitím budeme svoji závislost ukojovat krátkými výlety po Evropě.

Island, duhový hory v Landmannalaugaru

Bavil tě článek? Pomoz nám ho šířit dál a sdílej ho se svými přáteli. Moc nám tím pomůžeš. Díky! 🙂

Rok na cestách: Co nás potkalo na cestě kolem půl světa

5 komentářů u „Rok na cestách: Co nás potkalo na cestě kolem půl světa

  • 18. 10. 2018 (23:13)
    Trvalý odkaz

    Jste úžasní. Kdybych přišla za přítelem, že chci rok cestovat, tak by se mě nejdříve zeptal, zda jsem se nezbláznila a pak, kde na to vezmu? Přijde mi to jako pohádka, když se dva sejdou a mají stejné sny, které si spolu plní. Moc vám přeji hodně štěstí i dále a ať se vám jen daří. Děkuji vám, že jste i napsali, kolik vás to stálo. Myslím, že nejen pro mě je to dost užitečné. Mám představu, kolik tak našetřit. 🙂 Těším se na další články.

    Reagovat
    • 25. 10. 2018 (11:46)
      Trvalý odkaz

      Chápu, že pro někoho je představa dlouhodobě cestovat pořád nereálná. Zkus ho ještě přesvědčit, třeba mu dát přečíst tenhle článek. 🙂 Rozhodně je to něco, co ti do života hrozně dá.
      Částka se může zdát na první pohle nedosažitelná. Když si to ale člověk vydělí, zjistí, že to není zase o moc víc, než kolik ho stojí výdaje doma v ČR. A to my jsme se kolikrát rozšoupli, že jsme si připlatili za útulnější bydlení, luxusnější večeři, párkrát nestihli vlak/bus nebo jsme si neodpustili drahý destinace (Island, Norsko, Singapur). Takže ta částka se dá ještě stáhnout. 🙂
      Díky za podporu a hodně štěstí do tvých dalších cest. Taky se těším na další články na Under one sky. 🙂

      Reagovat
  • 20. 10. 2018 (09:10)
    Trvalý odkaz

    Mě těch 200 tisíc přijde málo, tedy naprosto v pohodě. A hrozně vám fandím, že si plníte sny. Byt mladší, taky hned vyrazím na cesty. Škoda, že jsem dřív neměla s kým takhle putovat. Ani to nebylo tak běžné jak dnes. Když jsem jela na 14 dní zachraňovat želvy do Mexika, rodina mě od toho odrazovala, že je to hrozně nebezpečné. Tak přeji hodně štěstí při dalších cestách. ✊

    Reagovat
    • 25. 10. 2018 (11:50)
      Trvalý odkaz

      Veru, děkujeme! 🙂 Nenech věk, aby byl pro cestování překážkou. 😉 Ani partner pro to není nutnost. Já jsem před tím, než jsem potkala Jirku, cestovala sama a má to taky spoustu svých výhod. Děláš si vše podle sebe a mnohem snáž se seznámíš, ať už s místňákama nebo dalšími cestovateli. 🙂
      Zachraňování želviček je jeden z mých velkých snů. Mohla bys mi, prosím, poradit, jak ses k tomu dostala? 🙂

      Reagovat
  • Pingback:Kolik stojí rok na cestách v páru? Konečně se dozvíš skutečnou částku - Prošmejdíme svět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.