Dnešek je pro nás významný den. Je tomu totiž přesně 300 dní od tý doby, kdy jsme se na letišti Václava Havla odlepili od země a na čas opustili naši rodnou Českou republiku. K výročí, ať už se týká čehokoliv, se většinou dělá „best of“ – výběr toho nejlepšího. My jsme se ale rozhodli to pojmout trochu netradičně. K našemu tři sta dennímu výročí jsme vytvořili „worst of“. Výběr těch nejhorších okamžiků, který jsme během cestování zažili. Protože vám nechceme věšet bulíky na nos. Cestování je super, o tom žádná. Ale ne všechny dny jsou růžové. Dost nepříjemný bylo…

když jsme na Islandu hned první měsíc po odjezdu řešili, že je Jirka bez práce. Já měla sice našetřeno, ale Jirka jako freelancer počítal s několika projekty. A ty všechny „vybouchly“ jen chvíli po našem odletu. Zakotvili jsme proto na několik dní ve městě Akureyri a Jirka intenzivně hledal práci. Na dálku. Pohovory absolvoval přes Sykpe. Byly to chvíle, kdy jsme si ukusovali nehty nervozitou. Ale motivace zůstat na cestách a nevracet se domů po měsíci byla silnější.

 

…když nám v Rusku o půlnoci doslova přímo před nosem ujel vlak z Petrohradu do Moskvy. Celí vymrzlí (nezdá se to, ale v říjnu už mají v Rusku pěknou kosu) jsme museli nocovat na nádraží, protože další vlak jel až v 5 hodin ráno.

 

…když jsme uvízli kdesi uprostřed hlubokých finských lesů. Na desítky kilometrů daleko od nejbližší civilizace. Pršelo, byla mlha, došlo jídlo. A my v těhle podmínkách stopovali celých 6 hodin, než nám někdo konečně zastavil. To byl náš absolutně nejhorší stopařský zážitek.

Ještě jeden podobný máme z města Egilsstadir na Islandu, kde jsme stopovali 3 dny. Tam jsme byli ale v blízkosti města, takže když byl hlad, mohli jsme se skočit najíst. A když jsme toho měli po třech hodinách plný kecky, tak jsme šli prostě zpátky do kempu.

Stanování v hlubinách finských lesů bylo super. Dostat se druhý den odtamtud už tak ne.

…když mi v Číně nesedla večeře a zvracela jsem… do čínskýho záchodu, který je ve stylu alá hnusná díra v zemi.

 

když jsme klepali kosu v tradičním japonským ryokanu, který měl stěny tenký jako papír. I když jsme byli nabalení v zimní bundě a kulichu, stejně nám z nosu rostly rampouchy. A pak přišla gejša, pro kterou jsme v tý době pracovali, a se slovy, že jsme rozmazlení Evropani a ať si na sebe radši vezmeme další vrstvu, nám vypnula topení.

 

když nám týpek v Rusku na cestě Transsibiřskou magistrálou nabídl k ochutnání psa se slovy „sabáka, ještě včera běgala“.

 

…když nás postupně opouštěla elektronika. Začalo to mým foťákem, který jsem si rozflákala, když jsem vstala ze židle a zapomněla, že ho mám na klíně. Pokračovalo to kamerou a nešťastnou náhodou, která dost úzce souvisela s noční opileckou jízdou na kole. A (zatím) skončilo mobilem, se kterým se šel Jirka omylem vykoupat do moře.

 

když nám odnesla stan větrná bouře v duhových horách na Islandu.

Stan jsme sice jakž takž zachránili, ale všechny naše věci už byly komplet durch. Jediný, co jsme mohli v tu chvíli dělat, bylo naskočit na nejbližší autobus směrem „v tuhle chvíli je nám to vážně jedno“. A pak ještě čekat zmáčení další 2 hodiny, než se autobus konečně rozjel. Tenhle zážitek si zasloužil víc, proto jsem mu věnovala celý článek se všemi mokrými detaily – Islandské duhové hory na vlastní husí kůži. Se stanem jsme se stejně při odletu z Islandu museli rozloučit úplně. Islandský počasí bylo silnější než on. Pak jsme si museli koupit stan nový, odolnější.

Kemp v duhových horách ještě před větrnou bouří

…když jsem měla v Japonsku zdravotní potíže a metrem jsme o půlnoci jeli do nemocnice. Jen za základní vyšetření jsme jim tam vyplázli 10 000 Kč. Po tom doktor stejně řekl, že si není jistý a že chce dalších 8 000 Kč za krevní obraz. To byl hodně nepříjemný moment. Nakonec jsem dostala antibiotika a týden nevystrčila čumák z domu. Naštěstí nám vše po měsíci proplatila bez problémů AXA pojišťovna, u který jsme měli sjednaný roční cestovko.

 

…když jsme se párkrát vyskytli ve finanční nouzi. I přes to, že jsem měla našetřeno předem. I přes to, že má Jirka práci. I přes to, že se snažíme cestovat co nejúsporněji. Někdy se prostě ocitneme v situaci, kdy nám peníze prostě nevyjdou. Víc o tom, kde jsme na tuhle cestu vzali penízky se dočteš v Jak se řeší finančně cesta kolem světa.

 

…když nám na Taiwanu cvakaly prdelky strachy, jestli odletíme do Číny.

Po tom co jsme si vystáli frontu dlouhou jako týden bez peněz, zaměstnancům aerolinky se nelíbila naše čínská víza. Když se vyřešil tenhle problém, objevil se nový. Váhu zavazadel jsme jaksi přesáhli o 15 kg. Hups. A protože tolika věcí se nezbavíme raz dva, uvolili jsme se zaplatit poplatek. Zvlášť když letadlo už za chvíli letí. Kolena nám poklesla, když nám řekli cenu. Protože jsme zrovna byli v jedný z těch situací, kdy nám nevyšly peníze, nastala úniková hra s názvem „jak sehnat 3 000 Kč za 10 vteřin“. Díky naším přátelům jsme hru nakonec vyhráli a letadlo stihli jen tak tak. Akorát za námi zaklaply dveře a už se vyjíždělo na runway.

 

když jsme na vlastní kůži zažili jízdu metrem v Hong Kongu.

Tahle samostatná administrativní oblast v Číně patří k místům s nejvyšší hustotou zalidnění na světě. A když se něco takovýho nahrne do podzemí, máte strach o život. Lokty a ramena Hongkongčanů se změní v jejich nejlepší zbraně a nebojí se je použít. Na vlaky se stojí fronta. Není výjimka, že se člověk dostane až třeba do pátýho vlaku. S každým přijíždějícím metrem začíná mezi lidmi boj, protože všichni se chtějí dostat dovnitř. Stejně tak vystupující dělají vše pro to, aby se proti valícímu se davu dostali ven. Takový masakry jsem nikde jinde nezažila.

Tlačenice a mačkanice v metru v Hong Kongu

Zažili jsme několik nepříjemných momentů. Nás to ale neodradilo. Právě naopak. Jak se říká – „co tě nezabije, to tě posílí“. Víme, že VŠECHNO má své řešení. Jen se zastavit, nádech, výdech, uklidnit a to řešení najít. Protože ono tam někde je. Doteď jsme spolu zvládli všechno, co nám život (nejen) na cestách připravil. Protože nic z toho nebylo opravdu tak zlý, jak to může znít. Na cestách jsme přece jen 300 dní a my si vzpomněli pouze na 12 nepříjemných zážitků. Ty nádherný totiž pořád převládají.

 

Jaký jsou vaše nejhorší cestovatelský zážitky? Budeme se na ně těšit v komentářích. 🙂

Worst of – to nejhorší ze 300 dní na cestách
Štítky:                

6 komentářů u „Worst of – to nejhorší ze 300 dní na cestách

  • 07. 05. 2018 (13:08)
    Trvalý odkaz

    To je tak strašidelné a krásné zároveň….být o 20 let mladší, cestovala bych tak jak vy. Držím palce ať těch blbých zážitků je co nejméně.

    Reagovat
    • 08. 05. 2018 (15:01)
      Trvalý odkaz

      Děkuju a jen bych chtěla říct, že věk ani nic jiného by neměly být překážkou k tomu plnit si sny. 🙂

      Reagovat
  • 23. 05. 2018 (18:41)
    Trvalý odkaz

    300 dni se zda jako kratka doba, ale utece to jako voda 🙂 “Worst of” je super seznam na ktery nikdy nezapomenete 🙂
    Zajima me jakeho cisla se dopocitate az prijedete domu 🙂
    Uzivejte! Tady ten cas leti porad stejne 🙂

    Reagovat
    • 29. 05. 2018 (06:16)
      Trvalý odkaz

      Taky to uteklo. Ani jsme se nenadáli a rok cestování je skoro za námi. 🙂 Už nám to ale stačilo, prozatím, a brzy se budeme vracet domů. Takže seznam špatných zážitků už snad tolik neporoste. A i kdyby – co nás nezabije, to nás posílí. A aspoň budeme mít doma co vyprávět. 😀

      Reagovat
  • 26. 05. 2018 (08:28)
    Trvalý odkaz

    Z cestování mám taky převážně ty hezké vzpomínky, ale přece jen sem tam se něco přihodí. Například jsem jela s přítelem do Švýcarska, řídila jsem, když na hranicích ČR s Německem mi volala máma, že jsem zapomněla doklady a museli jsme se pro ně vracet do Dvora Králové u Berouna, kam mi je přivezl táta. Do Švýcarska, které není v EU, by to byl problém. Už jenom začátek cesty značil, že to asi nebude úplně ideální dovolená. Asi po 2 dnech cestování jsme se rozhodli jet do Curychu. V Curychu se ale hodně špatně parkuje, a tak jsme nechali auto za Curychem někde v lese na parkovišti a do města dojeli na kole. Celý den v Curychu byl skvělý, byli jsme nadšený až do doby, kdy jsme se měli vracet. Přítelovi se vybil mobil, kde jsme měli mapu a cestu k autu. Já mobil také vybitý a ani jeden jsme nevěděli, kde parkujeme. Oba dva jsme si zapamatovali (nejspíš hodně blbě) cestu k autu, kterou nám ukázala mapa před vypnutím mobilu. Jenže jsme někde špatně zabočili a nevěděli kudy kam. Ocitli jsme se na cestě v polích a nikdo nám nebyl schopný pomoc, když jsme sami nevěděli kam. Cítili jsme, jak se zatahuje, zvedá silně vítr a že bude obrovská bouřka a slejvák. Museli jsme šlápnout do pedálu a rychle alespoň někam jet. Cestou jsme našli ceduli s mapou. Dost intenzivně jsme nastudovali cestu, když jsme asi po půl hodině zjistili, že na mapě jsou starty dva, nikoliv jeden, na kterém jsme si mysleli, že jsme. Studování cesty začalo znova. Pokračovali jsme po hlavní silnici, ale opět jsme někde špatně zahli, zjistili jsme to, až když jsme lesní cestou přijeli úplně jinám než jsme měli a museli jsme si kopec lesem vyšlápnout nahoru. Jak foukal vítr, měla jsem plné oči prachu z lesa a různého bordelu. Oba nervózní, kde vlastně jsme a zda vůbec auto někdy najdeme….auto jsme ale každopádně našli v pravý čas! Přijeli jsme k autu, když začalo poprchávat a než jsme naházeli kola do auto byla hrozná průtrž. Nikdy jsem se nebála víc než teď, že už nikdy nenajdeme auto. Ale už dnes se tomu směju. V tu domu jsme se ale málem strachy sezrali. 😀

    Reagovat
    • 29. 05. 2018 (06:09)
      Trvalý odkaz

      Wow, tomu říkám šílený zážitek. Ale o tom cestování prostě je. Kdyby šlo vždycky všechno jako po másle, tak by to byla skoro nuda. 😀 Hlavně, že všechno dobře dopadlo, auto jste našli a teď máte funny historku pro večery u piva. 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.