Návštěva Ruska pro nás byl trip po světových velikánech. Kvůli vízu jsme měli jen měsíc na to, abychom z největší země světa viděli a zažili co nejvíc. Pro její přejezd jsme zvolili nejpříhodnější dopravní prostředek – Transsibiřskou magistrálu. Vlak zdolávající nejdelší železniční trať na světě. Takovýhle zážitek jsme si prostě nemohli nechat ujít. I když to znamenalo usínat s dalšími padesáti lidmi v jednom vagonu.

Když se v roce 1891 zavelelo, že je potřeba propojení celého Ruska, bylo rozhodnuto a začalo se s výstavbou železnice. Po 26-ti letech budování a mnoha lidských životech bum prásk vznikla nejdelší železniční trať na světě a nejdůležitější dopravní tepna Ruska.

Dnes Transsibiřská magistrála spojuje celou jižní polovinu Ruska z Moskvy až do Vladivostoku, města na východě země. Vlak zdolává 9 288 km skrz sibiřskou divočinu a přejíždí sedm časových pásem. Cesta v kuse z jedné strany na druhou trvá dnes už jen 6 dní.

Někteří turisté jízdu absolvují v kuse. My ale nejsme samovrazi a navíc jsme z téhle země chtěli vidět a zažít taky něco víc, než jen výhled z okýnka. Proto jsme si jízdu rozdělili na několik úseků. Po návštěvách velkoměst Petrohradu a Moskvy jsme postupně zastavovali v Jekatěrinburgu, Novosibirsku, Irkutsku, u jezera Bajkal, Ulan-Ude a konečném Vladivostoku.

Naše trasa Transsibiřskou magistrálou

Třetí třída a sortiment spolucestujících 

Protože je Rusko obrovská země, přesuny z jednoho města do dalšího trvají většinou více než 24 hodin, někdy i v řádu několika dní. V nabídce je možnost cestovat první, druhou nebo třetí třídou, případně na kratší úseky jen na sezení, záleží jen na pohodlnosti cestujících. My jsme si postupně vyzkoušeli všechny varianty, kromě první třídy.

Na převážnou většinu přejezdů jsme si frajersky koupili jízdenky do třetí třídy, do otevřeného spacího vagonu, kam se dohromady vešlo 54 lidí. Možná to zní strašidelně. K našemu milému překvapení to ale nebylo tak hrozný. Postele byly uspořádány jako v kupečkách (dvě lehátkové „palandy“ naproti sobě), plus další „palanda“ byla kolmo v uličce. Díky organizaci postelí jsme ani neměli pocit z nedostatku soukromí, i prostoru bylo akorát.

Jen v noci se vždycky našel někdo, kdo chrápal tak, že se otřásal celý vagon. Sem tam bylo potřeba v uličce přeskočit nebo podlést něčí nohy, ruku, popřípadě hlavu. Ve vlaku se nedala otevřít okna, proto tam byl trochu smrad, hlavně, když se celý vagon zul. Protože jsme po Rusku cestovali v říjnu, už tam naštěstí nebyla teplotní horka (naopak, byla tam zima, jak na Sibiři), a tak s regulací vzduchu nebyl takový problém. Historky, jak se tam v létě lidi vaří ve vlastní šťávě jsme tak naštěstí poslouchali jen z úst ruských obyvatel.

 

Život ve vlaku

O zábavu během několika hodinových jízd se nám starali především spolucestující, jak dospělí, tak děti. Z personálu, natož z cestujících neuměl nikdo anglicky. Ale když lidi kolem nás zpozorovali, že jsme cizinci a Jirka dal najevo, že umí trochu rusky, chtěli se s námi hrozně kamarádit. Najednou jsme před sebou měli vodku, pivo nebo hromadu jídla a lidi si s námi dokázali povídat klidně i hodiny. Teda především s Jirkou. Protože já neumím rusky, místo jazyka jsem si tu výborně procvičovala pantomimu. 🙂

Nemilými překvapeními bylo, že ve vagonech třetí třídy běžně nebyly zásuvky, o wi-fi jsme si mohli nechat zdát. I když měl Jirka koupenou předplacenou kartu, ve vlaku to bylo stejně prd platný, protože v sibiřský tundře signál opravdu není, i kdybychom se na hlavu stavěli.

Celodenní až několikadenní přejezdy vlakem tak pro nás znamenaly povinný odpočinek. Čas jsme mohli trávit válením se na posteli a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta. Další variantou bylo čučení z okna na sibiřské lesy a planiny. Příroda ale skoro celých 9 000 km vypadala pořád stejně, což už po pár kilometrech začalo být nezáživný. Nejraději jsme si ale čas krátili čtením. Samozřejmě hned za konverzací se spolucestujícími. Bez nich by totiž jízda Transsibiřskou magistrálou nebyla taková sranda. 🙂

„Večerka“ byla většinou mezi desátou hodinou a půlnocí. Světla se zhasla nečekaně asi podle toho, jak se chtělo stewardce spát. V noci jsme pak usínali za houpavých pohybů v rytmu uhánějícího vlaku.

Typický výhled celou cestu Transsibiřkou magistrálou – sibiřská divočina

O něco vyšší komfort

Nejdelším přejezdem pro nás byl poslední úsek z Ulan-Ude do Vladivosotku, který trval 62 hodin. Tady už jsme se rozhodli dát přednost pohodlí a koupili si jízdenky do druhé třídy, do uzavíratelných a především pohodlnějších kupeček po čtyřech lidech.

Jako bonus druhé třídy nás několikrát za den obcházela stewardka s nabídkou něčeho „lepšího“ k snědku. I přes větší komfort sedaček a vybavení kupé a více soukromí jsme po třech dnech strávených ve vlaku vylezli ve Vladivostoku, v konečné zastávce, celí rozlámaní.

Jízda Transsibiřskou magistrálou pro nás byla rozhodně netradičním zážitkem. Nedokážeme si ale představit jet celou trasu z Moskvy do Vladivstoku v kuse, jak to někteří blázniví turisti dělají. Navíc by to byla škoda, protože v Rusku je spousta míst, která stojí za to navštívit.

Co v Rusku nejvíc uchvátilo nás? O místech, která jsme si v největší zemi světa zamilovali my, si můžete přečíst tady – 8 míst, která jsme si zamilovali v Rusku

Máš taky výživné storky z Transsibiřský magistrály? Piš nám je do komentářů. 🙂

Chceš se taky vydat vlakem přes největší zemi světa a potřebuješ poradit? Napiš nám! 🙂

A jestli se ti článek líbil, pošli ho dál. 🙂

Jízda přes největší zemi světa Transsibiřskou magistrálou
Štítky:

4 komentáře u „Jízda přes největší zemi světa Transsibiřskou magistrálou

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.