Potom, co jsme projeli jižní polovinu Islandu, čekal nás přesun na jeho sever. Cesta přes východní fjordy však nebyla úplně snadná. Než jsme zdolali vzdálenost 350 km z města Höfn do severní oblasti, uplynulo všehovšudy sedm dní. Ale za to to byla sranda!

Cestu nám ztěžovalo nejen (opět) nepříznivý počasí, ale i hory s nezpevněnou silnicí, které jsme zdolávali v rozpadajícím se karavanu, boj s finanční krizí a trénink optimismu a pevné vůle ve městě Egilsstadir, kde asi nemají rádi stopaře.

 

Höfn – hlavní město humrů

Během našeho putování po Islandu jsme tři dny strávili ve městě Höfn (í Hornafirdi), který leží na výběžku v jihovýchodním Islandu. Z jedný strany je město lemováno mořem, z druhý strany ledovcovými splazy. Celý dny tu proto fučí ledový vítr a nechutně prší. To ale není to, za čím jsme sem přijeli. Höfnu se říká “hlavní město humrů”, a tak jsme hned první večer vyrazili do místní restaurace a taky jednoho ochutnali.

 

Jak jsme to krosili skrz východní hory rozpadajícím se karavanem

Když jsme opouštěli Höfn a humry, stopli jsme si libovou káru – karavan, kterým cestovala parta čtyř Rusů. Zvesela si nás pozvali dovnitř a seznámili nás s tím, jak se jim karavan postupně rozpadá. Sedli jsme si na místa, která neměla pásy, krosny položili na zatopenou podlahu a mohli jsme vyrazit.

S Rusy a jejich pojízdnou plechovkou jsme urazili dost slušnou vzdálenost. Přejeli jsme celou východní oblast Islandu – z Höfnu až do města Egilsstadir na severovýchodě Islandu (cca 190 km). Cesta byla ale poněkud zážitková.

Idylka po asfaltové silnici v nížinách podél moře zmizela v momentě, kdy se cesta začala svažovat do hor. I přesto, že jsme byli pořád na hlavní silnici, asfalt zmizel a my si to najednou krosili jen po hlíně a štěrku do strmých kopců. Chudák karavan měl co dělat, aby to vyjel. Řidička byla bojovnice, statečně zařadila jedničku a sešlápla plyn až na podlahu. Neodradilo jí ani, když se kola protáčela, gumy pálily a my se hýbali rychlostí asi tak 1 km/h. Když jsme zdolali první kopec, přehřál se motor a my museli na několik minut zastavit. Otevřeli jsme kapotu a pro jistotu foukali na motor, v dobré víře, že to pomůže, aby se zchladil.

Když si karavan odpočinul, zase jsme do něj naskákali a pokračovali v hrůzyplné cestě. Trasa skrz hory se klikatila, karavanem to házelo ze strany na stranu a co mohlo, to se na nás sesypalo. Příroda za okny se zelenala, stejně tak zezelenal Jirka.

Když karavan zdolal poslední vrcholek hor, konečně jsme najeli znovu na asfalt a rovinku. Vydechli jsme úlevou. Po chvíli jsme se objevili ve městě Egilsstadir, které je centrem východního Islandu. Město bylo obklopeno menším lesem a my koukali jak péra z gauče, protože od té doby, co jsme na Islandu, jsme neviděli pohromadě tolik stromů jako tady.  

Strastiplná cesta skrz hory na východě Islandu

Pobaví tě taky: Island: duhové hory na vlastní husí kůži


Egilsstadir jako ráj dumpster diverů

Egilsstadir měl své pozitivní i své negativní stránky. Pozitivní stránkou bylo především to, že tam bylo všude spoustu jídla. Pro odvážlivce dokonce zadarmo.

V Egilsstadiru jsme došli k závěru, že nám na Islandu značně splaskly peněženky. Aneb Island je sakra drahá země. Tak drahá, že jsme se rozhodli uchýlit k dumpster divingu. Kdo ten pojem ještě nezná, ráda vás s ním seznámím. “Dumpster diving” v doslovnym překladu znamená “potápění do popelnice”. Není to ale tak hrozny, jak to pravděpodobně zní.

Supermarkety dost často vyhazují potraviny, který jsou pořád poživatelný a zdravotně nezávadný. Může to být například z důvodů, že uplyne datum maximální spotřeby, je poškozený obal (promáčklá plechovka, utržená etiketa,…) nebo má ovoce či zelenina nevyhovující tvar a podobný nesmysly. My to považujeme za zbytečný plýtvání jídlem.

Bohužel, i přesto, že “postižený” potraviny už nikdo nekoupí a obchod je vyhodí, je dumpster diving brán jako krádež. Proto je k tomu potřeba značná dávka odvahy. A protože my nejsme žádný párátka, obešli jsme pár místních obchodů a nakoukli jim do popelnic. Když jsme zjistili, že jsou úplným zlatým grálem plný dobrýho jídla, nabrali jsme si zásoby na několik dní. A pořád žijeme a žádný zdravotní potíže nemáme. 😉

 

Egilsstadir jako noční můra stopařů

Co se týče negativní stránky, tou bylo jednoznačně stopování. Egilsstadir se pro nás stal tím, co by každý stopař označil za noční můru, anebo fakt hroznou smůlu. Stopovali jsme tu totiž tři dny, než nám někdo zastavil.

Všeho všudy jsme v ďouře jménem Egilsstadir skejsli pět dní. Hned první večer, kdy jsme sem dorazili, jsme stopovali asi dvě hodiny. Pak jsme to vzdali. Další dva dny jsme ani stopovat nezkoušeli, protože bylo tak hnusný počasí, že by člověk ani stopaře nevyhnal. Čtvrtý den jsme ale stopovali. A pátý taky.

Cítili jsme se vyšťaveně, demotivovaně a už jsme ztráceli naději. Tak moc, že jsme skoro zapomněli, proč tam vlastně stojíme. Když u nás pátý den večer konečně zastavilo auto s párem Skotů uvnitř, málem jsme se jich zeptali, copak potřebují.

Když jsme se z toho šoku, že nám někdo zastavil, vzpamatovali, hodili jsme jim naše věci do auta včetně jídla z popelnic, hupsli za nima a konečně si to štrádovali na sever Islandu.

Pobavily tě storky z naší strastiplné cesty? Sdílej je dál, ať pobavíme i tvé přátelé. 🙂

Krkolomná cesta na sever Islandu
Štítky:            

1 komentář u „Krkolomná cesta na sever Islandu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.